Každý člověk si v sobě nosí utrpení. Utrpení je pro každého. Jsou lidé, kteří si své utrpení nosí v sobě a jsou lidé, kteří se rádi svěřují druhým. Říká se přece sdílená radost, dvojí radost, sdílená starost, poloviční starost. Je otázka, na kolik je to pravdivé. Jsou totiž lidé, kteří své starosti sdílí s každým a opakovaně. Jiné lidí nepustí ke slovu a mluví jen o svých problémech. Nějak je nenapadne se ptát, zda jsou druzí lidé připraveni je poslouchat či nikoli.
Vaše rodinná tajemství nemusíte vyprávět na počkání, opravdu to není úplně vždy vhodné. Je rozhodně žádoucí, když se člověk snaží udržet si své tajemství. Každý člověk by měl v sobě mít něco ukrytého. Každý člověk by si měl udržovat svoji třináctou komnatu.
Komunikace s nejbližšími
A jak je to s komunikací s nejbližšími lidmi? S manželem? S dětmi? Kdy dětem odhalovat pravdy o životě? Třeba, že děti nenosí čáp a dárky Ježíšek. A co se týče naprosto vážných věcí? Třeba když žena odchází od manžela. Jak dětem říci tuto pravdu. Psychologové radí, že s dětmi se má mluvit upřímně a na rovinu adekvátně jejich věku. Ale určit adekvátnost v tomto případě není rozhodně vůbec snadné. Jakou míru pravdy dokáže dítě unést. Nenakládáme toho na své děti příliš mnoho, když po nich žádáme, aby pochopili věci, ke kterým ještě nedospěli?
A co se týče například partnerského života. Jistě se shodneme v tom, že hodně často partnerství končí právě proto, že spolu lidé nedokáží komunikovat. Ale není problém nikoli v tom, že bychom měli problém se svým sdílením, ale právě v tom, že očekáváme od partnera či partnerky nereálné věci a cítíme se pak frustrovaní a vzniká prostor pro nedorozumění, kdy je jen krok k partnerské krizi končící rozvodem.
Nespočívá komunikační problém mezi lidmi nikoli v tom, že spolu lidé málo mluví, ale že na sebe mají nesprávná očekávání.